O nás

Komunitní domškolu jsem se rozhodla založit z několika důvodů. Tím nejdůležitějším je fakt, že mám vlastní děti, na jejichž vzdělání mi z celého srdce záleží. S čistým svědomím, že ve škole nabydou všechny znalosti a dovednosti pro dobrý život, je do systémového školství poslat nemůžu.

Potřebuju se propojit s podobně smýšlejícími rodiči v okolí a současně k sobě najít ještě jednu průvodkyni, která vyznává podobné hodnoty.

V tomto článku se dozvíte, kdo jsem a jaké hodnoty vyznávám, jakou školu chci založit a hlavní důvody, proč se odkláním od klasického vzdělávacího systému. V neposlední řadě pár drobností o tom, koho k sobě sháním a má doporučení na skvělou literaturu.

O co se jedná

Komunitní domškola o cca 10 žácích zapsaných na individuálním vzdělávání

Kde

Obec Bukovice (GPS: Bžany-Bukovice) mezi Teplicemi a Milešovkou, rodinný domek - novostavba poloroubenky s velkou permakulturní zahradou a spoustou aktivit kolem

Pro koho

Od září 2021 prozatím od předškoláků po žáky druhé třídy

Jak by se vám líbilo posílat své dítě do smíšené malotřídky na vsi, kde by se místo sezení v lavicích a frontálního výkladu učilo v tématech z reálného světa, byla by mu dána svoboda (a s tím související zodpovědnost) za svoje učení a místo známek by dostávalo popisnou zpětnou vazbu bez hodnocení? Škola by ho opravdu těšila, protože v přátelském a podporujícím prostředí není ostuda udělat chybu, říci si o pomoc, vyjádřit své emoce a zároveň si nastavit své hranice. Pokud mezi jednotlivými členy komunity funguje otevřená komunikace, naslouchání srdcem a pravidla, na jejichž vytváření se podílejí všichni zúčastnění, nic nebrání tomu, aby se u dětí projevilo opravdové nadšení a hluboký zájem o získání nových znalostí a dovedností.

 

Kdo jsem a koho k sobě hledám

Především jsem milující máma a pak také lektorka osobního rozvoje, pro kterou je důležitá smysluplnost ve všem, co dělá. Už dávno nedělám věci jen proto, že někdo říká, že by se dělat měly, nebo abych si odškrtla další položku na seznamu věcí, které ve své podstatě nejsou vůbec důležité - jen je dělají všichni. Už se nebojím toho, co si o mě pomyslí druzí, protože když je to v souladu s mým svědomím, vím, že přináším opravdovou hodnotu pro sebe, svou rodinu i širší okolí. Samozřejmě že tomu tak vždycky nebylo a cesta k opravdové spokojenosti zabrala několik let, od té doby, kdy jsem díky seberozvoji zjistila, že život, jaký mi nevyhovuje, přeci žít nemusím. Naopak si vytvořím takový, jaký chci. Toto a podobná témata předávám v rámci koučinku a mentoringu svým klientům, nicméně jsem přesvědčena o tom, že kdyby děti byly místo systémového školství vychovávány v prostředí se skutečnými hodnotami, nemusely by samy o desítky let později vyhledávat terapeuty, kouče či dokonce psychiatry.

Na tyto dovednosti se chci v té naší školičce zaměřit s plnou pozorností.

Mám vystudovanou University of Salford ve Velké Británii a Filosofickou fakultu Univerzity Karlovy, v obou případech sice humanitní obory, nicméně ani jeden pedagogického zaměření. V ideálním případě by proto měla druhá průvodkyně tyto mezery vyplňovat. Nemyslím, že bych striktně trvala na jejím pedagogickém vzdělání, nicméně by měla mít v těchto věcech dobrou orientaci. Důležitější než směr jejího vzdělání je její nadšení pro děti, kreativita, flexibilita, radost z vymýšlení nových aktivit na míru. A samozřejmostí je umění respektující komunikace s dětmi i dospělými.

 

Proč se mi nelíbí klasický školský systém

Přestože si uvědomuju přetíženost učitelů na všech úrovních a fakticky jejich velmi omezenou možnost něco reálně změnit, není to pro mě důvodem jít s proudem, který se mi nelíbí a pasivně přijímat status quo.

Velmi stručně - co vlastně proti tradičnímu školství mám?

Až po třicítce jsem se "dozvěděla", že učení je zábavná a naplňující činnost. Do té doby se honba za poznáním smrskla na úspěšné skládání testů na základce a střední a honění kreditů na vysoké. Studovala jsem pro druhé, nebo spíš pro získání vlastního pocitu sebehodnoty. A to je velká škoda.

Nesedí mi frontální výuka a předpoklad, že se žák učí poslechem výkladu učitele, který se zde prezentuje jako ten, který ví všechno nejlépe. Toto platilo před sto a více lety, ne v dnešní turbolentní elektronické době.

Jak můžeme vychovávat novou generaci k demokracii, když systém - od školky po střední a vysokou školu - je autoritářsky smýšlející? Myslím, že to byl Masaryk, kdo kdysi položil zásadní otázku: Když otrokům dáme svobodu, co z nich bude? Ano, stanou se z nich otrokáři. Proč? Protože celý svůj život nic jiného neznali, kde by se demokratickým zásadám tedy naučili?

Známkování a vnější hodnocení (škatulkování) je zabiják lidského potenciálu. Vede - mimo jiné - k obavám před chybováním. Přitom jedině skrze chyby se můžeme posouvat a růst. Chyba je kámoš. 😊 Místo eliminace chyb vidím jako účinnější cestu dávání efektivní zpětné vazby (popisným způsobem, ne hodnocením!), nebo ještě lépe - možností sebehodnocení a samostatné kontroly správnosti.

Soutěživost nemá v procesu efektivního učení místo. Odvádí od přítomného tady a teď a od plného soustředění se na proces výuky (a dosažení stavu flow při učení). Místo toho se dítě zaměří na výsledek - i za cenu odfláknuté práce - a to jen proto, že to takhle na vítězství buď stačí, nebo - pokud nikdy nevyhrávám - automaticky se předem vzdávám a ocitám se v roli oběti.

Neefektivita dnešního školského systému se nejlépe pozná na výuce cizích jazyků. Naprostá většina dětí i po deseti a více letech výuky cizího jazyka mluví buď hodně špatně, nebo vůbec - a to málo pak rychle zapomene. Na vině je šprtání slovíček a školometské přístupy k učení, které nereflektují nejnovější poznatky výzkumu mozku.

Rozčlěňování výuky do 45 minutových bloků, které na sebe nenavazují nedávají studentům vyšší smysl a tím ani chuť jít do hloubky, nadchnout se, prožít flow.

Nepropojenost s reálným životem - místo toho, aby osnovy kopírovaly nejnovější trendy ve výzkumu mozku, tváří se, jako by žádné nové poznatky neexistovaly. Pokud uvedu paralelu se zdravotnictvím, kdo by chtěl jít na operaci do nemocnice, která funguje ve stejném režimu jako v 50. letech? Ve výuce by se mělo začínat od konkrétního, pokračovat přes symbolické a teprve potom se dostat k abstraktnímu. Ve škole je kladen důraz na poslední dva body s předpokladem, že se žák dovtípí sám, jak znalosti využije v praxi.

Které kurzy a knihy mne formovaly

V roce 2018 jsem absolvovala roční Montessori kurz pro děti 3-6 let v pražské školce Vyšehrádek, kam následně i dcera docházela. Tato srdcem vedená Montessori školka natrvalo změnila můj pohled na vzdělávání dětí. Vím, že to jde s respektem a láskou, efektivně a pořádně.

Moc se mi líbí teď už kultovní kniha Respektovat a být respektován, takový základ dobré komunikace při výchově. V roce 2016 jsem absolvovala i jejich prezenční kurz.

Velmi dám na jednu z autorek této knížky, paní Nováčkovou (zajímavá jsou i videa od ní na YouTube), která kdysi přeložila a doporučuje knihu Integrovaná tematická výuka:

"Model podrobně popisuje specifické postupy pro vytvoření celoročního tématu jako struktury pro integrování všech základních dovedností a obsahových oblastí. Dále jsou uváděny příklady a typy pro zavádění ITV, východiska, časové rozvrhy i celkový pohled na danou problematiku."

Online kurz Výchova Nevýchovou. Velmi hluboký, prožitkový, smysluplný. Doporučuji. 😊

Jste rodiče dětí v tomto věku a chtěli byste je vzdělávat jinak? Nebo jste osoba milující děti a kompetentní k jejich vzdělávání, dle požadavků v tomto článku?

Ozvěte se mi

Kontakt

 

Pavlína Žáková

Komunitní škola Bukovice

Bukovice ev.č.9

415 01 Teplice

Pavlina.smucerova@gmail.com

777 780 030